1. Část: Tim Noakes o vážném problému nadměrné hydratace ve vytrvalostních sportech

Úvod

Volný překlad rozhovoru publikovaném na webu www.outsideonline.com z roku 2012. V ČR stále nepochopené téma!

Jihoafrický sportovní vědec Dr. Tim Noakes chce změnit způsob, jakým vytrvalostní sportovci přemýšlejí o hydrataci. Věří, že v průběhu posledních 30 let byli lidé soustavně tlačeni k tomu, aby při tréninku přijímali více tekutin.

Výsledkem je, že výkon utrpěl těžkou ránu a lidé umírali. Zdokumentoval tucet úmrtí při vytrvalostních závodech způsobených hyponatrémií spojenou s výkonem což je stav, který nastane, když sportovci pijí příliš mnoho tekutiny.

Noakes získal doktorát medicíny a přírodních věd z University of Cape Town v Jihoafrické republice. Sám se zůčastnilvíce než 70 maratónských a ultramarathonových závodů. Napsal více než 50 studií na toto téma, ale jeho pièce de résistance, tedy dílo, kterého proslavilo je kniha Waterlogged. Známá také jako utopený sportovec.
Tato 429 stránková kniha pojednává o závažném problému nadměrné hydratace ve vytrvalostních sportech. Noakes řekl, že veškerá nadměrná hydratace začala s příchodem sportovních nápojů a s tím spojeným tvrzením, které apelovalo na sportovce, aby pili před tím, než pocítí žízeň.

Od doby, kdy Noakes začal bojovat, změnila americká vysoká škola sportovní medicíny některé ze svých pokynů. Tím Noakes nekoncí a chce více. Zavolali jsme Noakesovi, aby hovořil o jeho nápadech pro nová pravidla hydratace během vytrvalostního sportu, což zdůrazňuje, že to ve skutečnosti jsou stará pravidla.

Proč jste napsal tuto knihu?


Cítil jsem odpovědnost. Jsem jedním z mála lidí, který se stále aktivně pohybuje ve vytrvalostním sportu již od 60. let. Viděl jsem celou tu změnu, kterou sportovci prošli. Byl jsem při tom, když se lidem doporučovalo, aby během tréninku neužívali tolik tekutiny. Pak jsme šli do fáze, kdy nám bylo řečeno, abychom pili hodně vody během tréninku. Nyní se vracíme zase zpět k vhodnějším postupům.

Byl jsem také první osobou, která objevila dámu, která prodělala hyponatrémii; pila příliš mnoho a následkem toho téměř zemřela. Byl jsme první, kdo to ukázal, a to v době, která byla velmi nevhodná, protože průmysl právě začal povzbuzovat běžce, aby pili více, než potřebují.
Měl jsem tedy povinnost říci: Poslouchejte, pokud radíte běžcům, aby se přepíjeli , budete mít problémy. Tak se také stalo. Tato kniha přesně vysvětluje, proč se to stalo a jak se tomu dalo vyhnout.

Jak se váš pohled na hydrataci v průběhu času změnil?


První maraton jsem absolvoval v roce 1972 a pamatuji si, že na 20. míli byla jedna "odpočinková" stanice. Jediným důvodem pro tuto stanivi bylo, že organizátoři chtěli, abyste si ohlídali čas a tempo při závodu. Pravidla byla taková, že jste neměli pít během výkonu, pokud jste už pili, tak jste měli možnost pouze po uběhnutých 10 milích a pak jen každou třetí nebo čtvrtou míli.
Bylo vám řečeno, abyste raději nepili. Po dokončení svého prvního maratón jsem si přečetl článek s novinkou dvou Jihoafričanů, Wyndhama a Strydoma, kteří tvrdili, že pokud nebudete pít, zemřete! Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím přimět lidi, aby pili více během tréninku.

Zahájil jsem kampaň a psal články - některé byly publikovány v "Runners world" ve Spojených státech. Tvrdil jsem, že bylo špatné bránit běžcům v pití během výkonu. Tvrdil jsem, že byste měli pít až 900 ml za hodinu.

V květnu 1981 jsem napsal článek, který říkal, že byste měli pít tolik, kolik můžete. Kdekoli na závodě najdete tekutinu, tak ji musíte vypít.
Příští měsíc jsem dostal dopis od Eleanor Sadler, jihoafrické běžkyně, která ztratila vědomí při maratonu. Téměř zemřela a čtyři dny byla v bezvědomí. Ptala se: Co se stalo?

Tehdy jsem neměl vůbec potuchy. Věděli jsme jen, že její koncentrace sodíku v krvi byla velmi nízká. Otázka zněla, zda příliš vypila, nebo ztratila příliš mnoho soli, nebo to byla kombinace obou?

A během následujících čtyř let jsem došel k závěru, že vypila příliš mnoho vody. Pak jsem si uvědomil, že pokud chceme lidem tvrdit, aby pili více než asi 800 ml za hodinu, budou se dostávat do potíží, zejména u běžkyně, které jsou menší a běží pomaleji.
Věděl jsem, že to může vést až ke smrti, a předvídal jsem, že to bude problém hlavně u mladých žen, které běhají maratony. Bohužel se tak skutečně stalo.


Co se stane, když má někdo hyponatrémii spojenou s tréninkem?


Jste zmatený a obvykle ztratíte vědomí,  jakmile ztratíte vědomí, následuje epileptický záchvat. To je obvyklá prezentace v pokročilých případech. Druhou prezentací, kterou často vidím, je, že lidé, kteří závod dokončili, jsou velmi "staženi". Leží v poloze plodu, nechtějí s nikým mluvit a jsou světloplaší. Když s nimi mluvíte, tak působí zpomaleně, zmateně a hloupě. Člověk si i pomyslí, že jsou to úplní hlupáci. Ale je to proto, že jejich mozky otekly a nemohou fungovat normálně.

Jakmile se vše vrátí do normálu, ztratí tekutinu a sníží se otoky mozku. Stávají se zase normálními lidmi až nemůžete uvěřit té změně - ten člověk, který byl ještě před chvilkou hloupý a zmatený, je nyní naprosto normální.

Co se děje v těle lidí, kteří mají hyponatrémii?

Zjistil jsem, že všichni tito lidé pravděpodobně pili 1,2 litru za hodinu a pokračovali v pití takhle čtyři nebo pět hodin. Pokud pijete takto často, jednoduše to měníte v moč. Osoba, která nadměrně pije a začne často močit, si uvědomí, že je to hloupé a přestane pít.

Ale to co se děje v hyponatrémii je, že z nějakého důvodu se mozek domnívá, že je tělo dehydratované a vylučuje antidiuretický hormon. V důsledku toho to zabraňuje veškeré produkci moči. Přestože se potíte, můžete se potit rychlostí až 600 ml za hodinu, ale pijete rychlostí 1200 ml za hodinu. Každou hodinu tedy hromadíte 600 ml tekutin. Můžete to vydržet pár hodin, ale jakmile nashromáždíte asi 1,5 litru vody v těle, všechny vaše tkáně se nafouknou a nejvíce zasažen bude mozek.

Mozek se zvětší, a protože je v tuhé lebce, nemůže moc bobtnat. Čím více bobtná, tím větší tlak, až stlačí tepny dodávající krev do mozku. Nakonec se do mozku dostává méně kyslíku a některé části se poškozují. Jakmile to ovlivní vaše dýchací střediska, máte skutečné potíže, protože přestane dýchat, a to je v podstatě nevratné poškození.

V knize, kterou zmiňujete, lidé trpí hyponatrémií, protože se nevyvinuli k pití takto velkého množství vody. Můžeš to vysvětlit?

Když se podíváte na historii evoluce, vypadá to, že náš vývoj začal v Africe na savaně. V poledním horku jsme museli lovit. V Africe loví lvi a jinéšelmi hlavně v noci a mají k tomu brilantní noční zrakí. Křováci, kteří jsou tradičními lovci v Africe, se z táborů na lov nedostanou dříve než v 10 hodin ráno. Vědí, že od té doby se noční šelmy začnou zpomalovat, takže je bezpečné být venku.


Lidé se tedy vyvinuli k lovu v poledním vedru a vyvinuli jsme si tu neuvěřitelnou schopnost potit se a běhat, i když jsme dehydratovaní. Dlouhé lovy, které byly sledovány v jižní Africe, mohly trvat čtyři až šest hodin. Tak dlouho trvá, než lovec užene antilopy. Trvá tedy čtyři až šest hodin, než je tělesná teplota antilopy tak vysoká, že se vyčerpá a musí zastavit. K tomu všemu dochází při teplotách 40 až 43 stupňů Celsia.

Nyní víme, že si lidé vyvinuli tuto neuvěřitelnou schopnost lovit v poledním žáru, a musíme předpokládat, že neměli přístup k vodě, protože sebou nemohli nosit větší množství vody.
Jediné, co měli, byla pštrosí vejce, která používaly jako jídelny a ta mohla obsahovat jen několik litrů vody. Takže víme, že museli běžet bez příjmu tekutin. Když zvířata zabili, odebrali obsah vody ze střev. Mohli nahradit své ztráty tekutin pitím krve a obsahu střev ze zvířat, která zabili. Museli tedy počkat než zvíře zabijí, aby se mohli napít.

Konec první části rozhovoru...

Komentáře

Oblíbené

Low carb stravování ve sportu

10 důležitých podmínek pro hubnutí během